☼Básně

1b

2. prosince 2013 v 23:00
Co děláš budíčku
na jejím stolečku?
Tys usnul a víc jak ona
proč mi to děláš?
Tys jenom strojek na buzení
A tak neznáš
jak čekám a ona tady není

Tak už cinkni,zazvoň přece
chtěl bych s ní jít se projít
Do údolí do lesa a k řece
znám pěšinku z jehličí
A z oblázků
Tam chtěl bych obejmout
tu paní
Ty však nerozumíš lásce
a milejší je ti spaní

1a

2. prosince 2013 v 22:58
Surfer's Dream

Chci bejt lavina
Stvořená z lásky a touhy a něhy
Proč nejsem vichřicí
Proč tak daleko jsou Tvoje břehy
Jsem jak rybář
Který ví
Že na něj čeká
Jeho sen

Jsem lavina
A zasypávám tě láskou touhou a něhou
Jsem víchřice a letím k Tobě
A všecho bořím
A rybář jsem,na tvém břehu
Tak rybičko moje
Potop ten splávek
On mi řekne to co nevím

Chci být vším,co mě k Tobě zanese
A v pokoře zůstat
Teď láska poručí
Běž,už čeká její náručí

C i t

5. září 2013 v 22:08 | L.Valentová
Až potkáš strom,
pohlaď si jeho kůru,
on o tom ví,
i když spí.

Až potkáš kámen,
oběma rukama
přitiskni si ho k srdci,
on tě pocítí,
i když zatím spí.

Až potkáš člověka,
z hluboka se mu dívej do očí,
z lehka se dotkni jeho tváře,
on ti rozumí,
i když ještě spí.

Podzimní rozloučení

5. září 2013 v 22:07 | L.Valentová
Otakárky plátovaných mlh,
dešťové imaginace
oblačného lůna,
kde Luna nevidomě tápe,
tak chutná ranní mokřina,
kdy vyčerpané kapky
cuchají vlasy červánkových rusalek
až tam,
kde nedohlédneš ani.

Čaroděj mávl hůlkou a zaklel celý polokruh
šedavých pastvin.
V prosinci mlha zkameněla.
Podzim ještě nedokončil písničku
neodchovaných pláňat.
Promoklí kapucíni krup
blednou do šediva.

Zežloutly listy z Knihy žalmů.
Posmutnělé krčky
pradávno odkvetlých růží
se choulí do mraziva.
Ledové paseky nikdo nepročítá,
jsou to jen hořké romány
a divné průpovídky.

A při odchodu světla
se červená až příliš zajímavě
objímá s večerními dráty.
Obzoru sluší andílci z hvězd.
Tváře jim zrůžověly,
i když se vážně tváří.
Namísto sponek - tampóny mlh.

Srostlé hlavičky sněhu
rezivě kapou
do hrbolatých závějí
lesklého bělma Androméd.

Měsíční beránci

5. září 2013 v 22:06 | L.Valentová
Jdou světem a jdou tak sami,
měsíční beránci s ovečkami.
Měkounce s mléčnou oborou
vybrázdí srdce mléčných hroud,

vyšlapou srdce mléčných slzí,
opustí je hned na to brzy,
teď prsty češou noční stín,
toulavý závoj nevěstin,

a že čas hojí, když to bolí,
oblačný úsměv si dovolí,
tenounce hrají na šalmaje,
když křídla prší z hvězd do kraje.

Zdobení měsíčním sametem
střídá se s mlhavým nápletem,
beránci kráčí vlhkou tmou
za nepoznanou vidinou,

všechno se neustále mění,
i jejich zvláštní seskupení,
krášleni opilou ažurou
čarují rumělkou pouhou hrou,

a celé je to jako sen,
který je světlem obnažen,
nocí se vznáší večernice,
ta černobrvá kouzelnice

prchavých zádumčivých nálad.
Přinutí z nebe květy padat,
z beránků zbývá chiméra
proměnlivého večera.

L a d ě n í

5. září 2013 v 22:05 | L.Valentová
Žlutá se k brčálové kloní,
zelená se v hnědé záhy rozplyne.
To vše se zlehka utopí
jedenkrát v přílivu azuru,
a hnedka v blankytu jitra
procítání.

Světýlka jeřabin jako mihotávky
jsou sestry poutníků
zvlněné, rozbrázděné země.
Ten lístek podzim utrousil
do hnědě rozvláčněné hlíny.
Kdo by řek, že je z palety.

Hlavička z kapradin
jen se trochu diví.
Je to snad skřítek,
či probuzená víla ?
Budí se do sluncem
lemované země.

Barvy si vyšly do plesu,
jedna se druhé uklání.
Tolika noblesy a plezíru!
Ta ladnost v poklonách
v tanečním koloritu!
Altové zpěvy z oblohy.

My jihnem skoro bez dechu
v barevné harmonii.
Je to jak v něžném snu,
vlajícím rozednění,
v mokřinách skrytých nadějí.
Nedávná probuzení.

Je to sbor pastelů,
anděl je křídlem
vyzval k tanci.

Babí léto

5. září 2013 v 22:04 | L.Valentová
V paprscích října dozrává
přívlastek léta - lehce babí.
Na nebi bílá otava
smíchala volné rýmy, jamby.


Podzim se vláční do zlata,
barvy se mlhou prolínají.
Cesta je rudě rozťatá,
dozvuky léta míří na jih.


Pavouček mračných blýskanic
má pro letošek upředeno.
Světlo si svléká jako nic
průhledné, bleděmodré věno.


Obtisky sluncí proniknou
až do vzdálených skromných lesů.
Stín kapek bloudí pěšinou,
jantarem čmárá po výkresu.


A je to zvláštní kreslení.
Záře se lije po papíře,
procitá k ránu ze snění
tajemství v neobvyklé míře.


Malíř je tím vším okouzlen,
rusalka se nám odmlčela.
V mlhách se kácí holý kmen,
do větví stírá rosu z čela.

Kde hledat význam slov

5. září 2013 v 22:02 | L.Valentová
V mezírkách mezihlásek
v háčcích a čárkách nad písmeny
ve vykřičníku za větou,
v odstavcích mezi řádky,
v mlčení odmlk

v pomlkách výkřiků,
v klíčivosti zasévání
kamenitých lásek,
v temnotě světla od krve,
v úderu nevinných otazníků

ve vzorcích paprsků probuzených zornic,
v stálici při východu srpku,
v soutoku vlásečnic neviditelna
člověka k člověku,
v jednotě protikladů pohybu,

v kameni proudícího vzduchu,
v rukopisu vločkových výkresů,
v modrohledu života v půli stránky,
v samotě šumivého davu,
v skalnaté smršti úhozu

v živosti pohybu lesa z hor,
v útržcích celistvosti
ve chtěném nechtěném
a v nevysloveném dojetí
bolesti schované
za bolest.

Dotyk kamene

5. září 2013 v 22:01 | L.Valentová
Vezmi si do rukou kámen,
tu achátovou vyvřelinu,
tolika krystalů na něm,
všechny tu leží v mléčném stínu.

A pod tvou rukou projede
tichounké, bílé mravenčení,
pocítíš, že s tvým pohledem
probíhá ustavičné chvění

prastarých částic achátů
ve světle nočních turmalínů.
S nádechem stříbra kobaltu
tyrkysy jihnou v bledém klínu.

Pod rukou právě projela
ohnivá, věkovitá láva..
Dotkla se křídla anděla,
v litině svítí jeho hlava.

V kameni bliká celý svět,
kývají strážci starých dolů.
Ten dotyk vrátí se ti zpět
v nejhorším trysku tvého bolu.

Kámen ti vrátí všechnu něhu,
kterou dáš jeho scenériím.
Získal svou krásu v prudkém žehu,
s pokorou k hlíně sklání šíji.

Chybíš

5. září 2013 v 22:01
Chybíš mi. Chybíš mi víc než kdokoli jiný,
víc než srdce nebo duše tělu.
Chybíš mi jako večeru stíny,
jako květiny, které patří k jaru.

Jako rámeček obrázku, co kdysi visel na zdi,
než ho někdo strhl a zničil tu krásu.
Chybíš mi jako voda lodi, co ji brázdí,
jak Slunce, co chybí dni, aby byl plný jasu.

Chybí mi blízkost Tvého těla,
to teplo, co mě kdysi hřálo.
Kéž bych tak bližší být Ti směla,
chtěla bych víc, než jen to málo.

Chybíš mi víc, než bys možná měl,
bez Tvé blízkosti ztrácím stabilitu svou.
Věřím, že i Ty bys v mé blízkosti být chtěl,
však nejedna věc je nám překážkou.

Chybíš mi a vždycky mi chybět budeš,
tak, jako dítěti chybí jeho matka.
Chybíš mi, a jen Ty to změnit můžeš,
tím, že řekneš mi ta dvě slova sladká.

Chybíš mi jako déšť vyschlé zemi
i jako sníh o Vánocích bílých.
Jako slova, po kterých touží němý,
jako adrenalin v nebezpečných chvílích.

Chybíš mi. Chybíš mi moc a nevím, co s tím,
jsi v mých myšlenkách ve dne i v noci,
nejsem už volná, ani když spím,
a nikdy nebudu, dokud budeš mě mít ve své moci..
 
 

Reklama